Jim sloužil jako hasič 42 let v East Metro Fire Rescue, colorado, USA. Nyní je instruktorem pro budoucí hasiče v hasičské akademii v Community College of Aurora. Ve svých padesáti letech měl zranění nohy, které dle doktorů mělo být koncem Jimovy kariéry hasiče. Svým odhodláním a intenzivní prací maximalizoval svou rehabilitaci a po roce se do svého povolání vrátil a odsloužil dalších 15 let.
S Jimem se známe právě skrze jeho výcviky v Community College of Aurora, s jehož studenty jsem pracovala na mentální přípravě pro stresové situace. Jima bych popsala jako absolutního lídra, který si vybudoval respekt, aniž by k tomu využil oficiální prostředky. Jeho vášeň předávat své zkušenosti dál se projevila při jeho souhlasu s tímto projektem. S Jimem jsme ve spojení a slíbila jsem mu, že kdykoliv z jeho zkušeností něco předám v České republice, hned mu o tom dám vědět.
Svou odolnost vidím jako prostředek k tomu pomáhat druhým a podporovat je. Když se podíváš kolem sebe, uvidíš, kde bys mohl být užitečný. Taky to bylo hodně o tom umět zvládat náročné situace, a to ne nutně ve svůj prospěch. Odolnost má rozhodně daleko od schopnosti prosadit si své. Proto spíše mluvím o zvládání situací. V situacích, kdy se můj syn pokusil o sebevraždu, protože se obával toho, že ho nepřijmeme jako homosexuála, nebo kdy si naše dcera vychovávána jako katolička chtěla vzít ateistu. To jsou situace, kdy absolutně musíš zapomenout na nějaké své osobní preference a být tam pro ně, a to platí i v hasičině i v životě obecně. Odolnost je pro mě tedy schopnost zvládat tyto situace za účelem podpory druhých a v tom by si člověk sám měl udělat jasno, co to pro něj vůbec znamená a v životě bude chybovat méně.
Je mi jedno, o jakou oblast či profesi jde, ale pokud převezmeš odpovědnost a lidé tě budou respektovat, znamená to hodně. Během své kariéry jsem o tom mluvil několikrát se svou ženou a mluvili jsme o tom, že když svou práci jednou opustím ne jako velitel, ne jako kapitán, ale jako hasič s respektem, bude to pro mě osobně více než hodnost. Znám totiž tolik chlapů, kteří byli náčelníky praporu, a hasiči se jim za zády smáli, protože neměli žádný respekt, jelikož se hnali za pozicí víc než za skutečným ovládáním svého řemesla. Rozhodně bych nešel na velitelskou pozici, jen abych řekl, že jsem šéf. Raději bych byl hasičem, který by přešel z jedné místnosti do druhé, a věděl bych, že mám respekt v obou. To pro mě vždy strašně moc znamenalo. Ve výcviku nebo když jdu do hasičské zbrojnice, jsou lidé, kteří mě znají, aniž bych znal já je, a často mi říkají „Slyšel jsem o vás příběh, Jime. Smitty, že?“ Je to o tom být skutečně tím, kým jste, a být tím člověkem po celý život.
Před pár týdny byl ve Starbucks chlápek a já měl košili s nápisem „hasiči“. Zeptal se mě: „Jste hasič?“ Odpověděl jsem: „Ano, byl jsem a nyní jsem instruktorem výcviku.“ Zeptal se, kolik let jsem pracoval, s tím, že on má za sebou 23 let. Odpovídám mu, že jsem odsloužil 42 let, na což on reaguje, že jsem musel být nejméně náčelníkem. Říkám: „Ne, byl jsem jen hasičem.“ A on na to: „Já jsem náčelníkem praporu pro South Metro.“ Já mu za to gratuluji a on hned jakoby bez zájmu odchází. Vidíš, jsem jen hasič. V ten moment jsem se jen usmíval. Nevadilo mi to, ale z toho si uvědomíš, že taková bývá zkrátka mentalita mnoha lidí na vysokých pozicích. Jakoby šli za hodností více než za plnohodnotným naplněním své role. Sám si pak říkám, kolik chlapů je vlastně respektuje? To pro mě znamená mnohem víc.
To, že jsem jasně věděl, kým jsem chtěl být, mě drželo při zemi. Jen protože jsi hasičem, život ti nedá čest hasiče. Tu si musíš pro sebe získat sám. Když se objeví někdo, kdo o mně dřív slyšel, a v rámci projevu uznání mi to řekne, vzbuzuje to ve mně pokoru. Vím, že jsem pro to taky tvrdě pracoval.
(Barbora:) V podcastu Fit to fight fire (níže k poslechu) ses zmiňoval, že jsi hasičem chtěl odjakživa být. Ta touha v tobě musela být hluboce zakořeněna. S tím určitě přicházelo odříkání a nutnost přijetí i toho nepříjemného, aby ses hasičem nakonec stal. Vím, že v Coloradu není zrovna jednoduché se mezi ně dostat.
Ano. Nedokázal jsem si ani představit, že bych hasičem nebyl, tak jsem se všemi musel držet krok. To byl můj cíl. Mnoho hasičů to neví, ale mám velký problém se čtením. A i proto jsem musel procházet určitými testy několikrát. Myslím, že lidé by si měli definovat své cíle. Já chtěl být nejlepším hasičem. Co to ale znamená “nejlepší hasič”? Pro mě to bylo o respektu. Nejlepším hasičem pro mě znamenalo to, že si mě lidé budou pamatovat. Když mě pak znali hasiči z jiných oddělení, věděl jsem, že jsem byl na správné cestě. Nyní nacházím vášeň pro učení. Miloval jsem službu u hasičů a vždy budu. Ale teď, když učím, moje nadšení je ještě větší.
Každý hasič, a asi nejen hasič, si musí uvědomit, že jeho práce a vůbec vše, co dělá, není o něm. Máte tým čtyř, někdy šesti lidí. Nejde o MĚ, nejde o NÁS, jde o VŠECHNY KOLEM – co je třeba udělat, abychom pomohli? Říkám svým rekrutům, že to není o nich. Musíte být tým a vědět, jak na to. Nejde o to vypadat dobře. Když pomůžeš týmu, pak celý tým vypadá dobře a to je nakonec to, o co by ti mělo jít. Je to jednoduché. Čím víc se zlepšuji, tím více pomáhám svém týmu, a díky tomu pak můj velitel vypadá dobře. Když náčelník přišel k důstojníkovi a řekl: „dobrá práce, jen tak dál“, posadil jsem se a usmál se, protože jsem hluboko uvnitř věděl, že jsme svou práci odvedli dobře. A to se teď snažím naučit i mladé s cílem přimět i třeba dva lidi z výcviku, aby to pochopili a šířili dál. Když jdeš do budovy a zachráníš malé dítě, nejde o tebe. Byl to strojník, který nás tam dovezl, pak další, který napojil vodu, a nakonec chlápek, který hasí oheň, který mi umožnil jít dovnitř a zachránit to dítě.
(Barbora:) Takový přístup podle mě pomáhá i kvalitě tvého výkonu a vůbec zlepšování se, protože většinou, když se příliš zajímáš o sebe, o svůj výkon nebo o to, zda máš nebo nemáš pravdu, táhneš se sám od svého potenciálu, zóny učení a toho, že uvolněného výkonu. Výkon se odehrává pouze v přítomném okamžiku a bez ega. Jakmile o sobě v určitém smyslu v daný moment zapomeneš, tvá mysl se zaměřuje na čisté provedení akce a učení se.
Něco, co často učím své studenty, je, že pokud něco neví nebo neumí, ať to taky nemaskují. Tolikrát jsem byl v hasičské zbrojnici, kdy důstojníkovi byla položena otázka, na kterou neznal odpověď a místo toho, aby řekl „nevím.“, tak mlžil. Někteří lidé se bojí selhat. Ale říct “nevím”, neznamená, že ztratíš respekt. Naopak, ty ho získáš, protože říkáš „nevím, ale zjistím to.“ Před 20 lety bych řekl: „Co? Přiznat, že jsem se mýlil, je ve skutečnosti správné? “ Ale naštěstí jsem se na začátku hasičské služby naučil, že pokud něco nevíš, můžeš někoho zabít nebo zemřít sám.
Během kariéry se ti dostane hodně zásahů do hlavy. Těžké popáleniny a křičící lidé, autonehoda, při níž je matka s dcerou rozříznuty na polovinu, zatímco řidič, jejich manžel a otec opilý odkráčel ze scény, nebo jen lidé, které jsme zkrátka nemohli zachránit. Byla ale také spousta skvělých situací, spousta úspěšných zásahů a zachráněných lidí. Je to hodně o tom být k sobě upřímný, zůstat optimistický a zavázat se k poučení se z neúspěšných akcí, abys to příště udělal lépe. V tom vidím reálný optimismus strašně důležitý, protože někdy jsou zkrátka chvíle a situace natolik těžké, že se k nim nemůžeš jen tak obrátit zády. Upřímná lekce pro příště, kterou si vezmeš k srdci ti vlastně dává naději, že to nebylo jen selhání, ale selhání s informací, která zachrání jiné životy v budoucnu.
